Poprvé jsem si Michala Rückela všiml, když sdílel na svém Facebook profilu nadšené dojmy z Programu Myšlením k bohatství, který si zakoupil a ihned shlédl a studoval. Objevil jsem jeho oficiální stránky a čím více jsem se o něm dozvídal, tím více jsem s ním chtěl udělat rozhovor pro Myšlením k bohatství a zeptat se ho na věci, na které se jej jiní neptali. Rozhovor jsme uskutečnili v dubnu 2019 a nyní si můžete přečíst přepis jeho velké části.
…a já se opravdu těším na to, co se dnes dozvím.
Snad to bude stát za to, protože já jsem si do třiceti let připadal jako člověk s frustrací a výčitkami, že jsem ještě nikdy nezačal pracovat, a že nic nedělám. A vůbec jsem si přitom neuvědomoval, že jsem toho udělal spoustu, a že ten pocit mám jenom proto, že nechápu, že dělám jen to, co mě baví. A tím jsem sám sebe trýznil.
Takže ty jsi to nepovažoval za práci, protože tě to bavilo a užíval sis to?
Většinu věcí ano. Samozřejmě jsou i momenty, kdy musíme udělat něco, co nás až tolik nebaví, abychom se posunuli více v tom, co nás baví. V podnikání je to tak, že člověk jde nahoru a dolů, ale na druhou stranu to je zase vzrušující.
A takhle jsi to měl nastavené vždy?
Vždycky to tak nebylo. Když to vezmu od začátku, tak pocházím z běžné české spíše chudší rodiny, kde i přes velkou lásku a podporu rodičů nezbývaly moc peníze na kupování věcí, které bychom chtěli. Bylo spíš jen na to, co jsme potřebovali. To ve mně vytvořilo v dětství určitý pocit frustrace až posedlosti tím, že až jednou budu velký, tak musím být bohatý, abych si mohl kupovat, co budu chtít, a byl šťastný. Jenže jsem nevěděl jak na to. Když jsem se v 15 letech rozhodoval, čím budu, tak dle mého výběru bylo jasné, že jsem byl tak nějak mimo – protože vojenská střední škola a obor dělostřelectvo by asi nevedlo ani k bohatství a ani k tomu, abych byl šťastný.
Naštěstí mě bujarý život při studiu na vysoké škole v Pardubicích nasměroval do světa obchodu a byznysu (konkrétně přímého prodeje), kvůli kterému jsem i následně přes nelibost rodičů svoje studium ukončil a začal naplňovat svůj velký dětský sen stát se bohatým. Mylně jsem si v tu dobu myslel, že abych něco znamenal ve světě, ve kterém žijeme, tak musím být předně materiálně úspěšný, bohatý a nejlépe na to mít ještě nějaký papír (titul), abych měl potvrzené, že opravdu někdo jsem, jak si z toho dělá srandu Jaroslav Dušek.
V Business Animals o tobě psali, že jsi byl ve věku dvaceti čtyř let dolarový milionář. Mě by zajímalo, jak jsi ten první příliv finančního bohatství ustál. Jak zpětně vnímáš sám sebe?
Obchod mi šel, a jak víme, v obchodě se dají vydělat zajímavější peníze, než v zaměstnání. V obchodě to prostě jde, tam to není dané časem ani věkem, ale umem. Poměrně v mladém věku jsem dosáhl velkého úspěchu. Vydělal jsem miliony dolarů a konečně si mohl koupit drahé bydlení, auta, hodinky, dokonce jsem si zaplatil i studium MBA, abych měl onen zmiňovaný papír (titul) na to, že někdo jsem, a víš co se stalo s mým pocitem štěstí? Paradoxně úplně prd.
Nepociťoval jsem nijak velký rozdíl oproti tomu, kým jsem byl před tím, než jsem zbohatl. Byl jsem to pořád já jen s drahými věcmi a titulem. Tím jsem si sice splnil velký dětský sen, ale byl jsem překvapen, že se nic moc nestalo. No a tak jsem si řekl, že mi ke štěstí chybí ještě rodina. Požádal jsem dlouholetou partnerku o ruku. Vzali jsme se, založili rodinu a zanedlouho přivedli na svět 3 zdravé kluky. A to už bych přece měl být šťastný ne? Měl jsem fungující byznys, rodinu a vše po čem jsem toužil a i přesto mi pořád něco chybělo a já nevěděl co. A tak jsem opět spadl do frustrace až zklamání, že nejsem trvale šťastný, a přes týden jsem sklouzl k životu byznysem a o víkendu trávením času s rodinou. Jenže děti byly malé, moc toho s nimi ještě dělat nešlo a já tak začal vyhledávat různé povyražení, které mě měly vytáhnout z té “nudy”. Doslova jsem utíkal z reality tím, že jsem vyhledával různé pitky a večírky, ze kterých jsem se vracel druhý den, pak několik dní střízlivěl, až jsem se málem rozvedl, ztratil byznys a možná kdybych pokračoval, tak za nedlouho i zdraví. A to jsem měl peníze, úžasnou rodinu, a přesto to bylo málo… klamal jsem sám sebe a omlouval se tím, že když to dělají i ostatní, tak je to přeci normální. Propadl jsem se ve svém životě až na úplné dno.
Naštěstí jsem v nejvyšší čas uposlechl svůj vnitřní hlas, který mě zřejmě zachránil před neštěstím do kterého jsme se řítil, protože jsem si začal čím dál více uvědomovat, že takhle žít nechci. Doslova jsem měl sám ze sebe pořád horší a horší pocit … a tak jsem začal hledat cestu kudy dál. No a kdo hledá, ten najde, a já našel v internetovém vyhledávači knihu od Roberta Zagozdzona “Cesta k sobě” (bylo to přesně jak podle toho pořekadla “Když je žák připravený, učitel se objeví”), kterou když jsem přečetl, tak jsem zjistil, ze řeší přesně všechny problémy, ve kterých jsem se potácel, a cítil jsem vnitřní touhu jít dál a zjistit více. Roberta jsem tedy kontaktoval a zjistil, že pořádá workshopy po celém světě za účelem objevení sebe sama a nakonec se mi s nim povedlo domluvit na workshopu pro česky mluvící lidi, kam jsem později se skupinou 20 nejbližších přátel jel. A tento workshop společně s dalšími učiteli doslova změnil celý můj život – pomohl mi najít sebe sama, můj smysl života, moje poslání tím že mi ukázal, jak nahlédnout do vlastního nitra, na chvíli se zastavit a ponořit se do sebe sama. Byl to tak silný zážitek, že jsem přestal téměř pít alkohol, jíst maso, začal jsem se více hýbat, protože jsem pochopil, co mi energií dává a co mi ji bere, a také jsem se naučil být sám se sebou v meditaci. Dokonce jsem ve firemních prostorech zřídil místnost pro meditace, kde si pravidelně čistím hlavu. A tato změna neměla vliv jen na můj vnitřní svět, ale velmi se změnil i můj zevnějšek, kde jsem jako vedlejším efektem toho všeho během 3/4 roku shodil téměř 17 kg, až se mě lidi opatrně ptali, jestli nemám nějakou vážnou nemoc. Jenže opak byl pravdou, já měl pocit, že jsem se právě uzdravil.
Pokračujte ve čtení tohoto článku na: https://myslenimkbohatstvi.film/blog/post/o-ceste-k-bohatstvi-s-michalem-rueckelem-46